Daleký sever

Kanada - druhá největší země světa, 10 milionů km2 (takovou plochu zaujímá Evropa až po Ural), z toho více než polovina připadá na lesní porosty. Rozervané západní pobřeží strmě stoupá k vrcholkům Skalistých hor, které se posléze sklání před travnatými pláněmi středozápadu, aby se krajina opět rozvlnila kolem Velkých jezer (nejlidnatější oblast) až k východnímu pobřeží. Pohádkové možnosti pro orientační běh.
Kanada má 30 milionů obyvatel, přičemž v posledních letech se každoročně přistěhuje dalších 200 tisíc lidí převážně z Asie. To obohacuje již tak národnostně rozmanité společenství, které historicky tíhne k Velké Británii, zápolí s nespokojenými obyvateli frankofonního Quebecu (úředním jazykem je angličtina i francouzština) a vypořádává se s problémy původních obyvatel - Indiány . Tenhle přídomek jim přiřknul Kolumbus (nerozeznal Indii od Ameriky), sami sebe označují jako "First nations" (první národy). Sever Kanady obývají Inuité, oslovení Eskymák je v jejich jazyce nádávkou - znamená pojídač ryb.

Kanadský svaz vzniká v roce 1967, zakládajícími státy jsou Ontario, Nova Scotia a Quebec. Další státy New Foundland, Manitoba, Alberta, New Brunswick, Britská Kolumbie, Saskatchewan a Yukon Territory se připojují během následujících deseti let. V roce 1968 se běží první mistrovství v orientačním běhu a Kanada se stává členem IOF. Kanadští reprezentanti se od roku 1972 účastnili všech Mistrovstvích světa v OB.
Svůj vrchol zažívá kanadský orientační běh (http://www.orienteering.ca) koncem 80. let. Kanada pořádá v letech 1986 a 1990 Světový pohár. "Cunning running" (přemýšlivé, vychytralé běhání) je v té době nejpopulárnější. Nejúspěšnějším kanadským orientačním běžcem je Ted de St Croix (10. na Mistrovství světa v Austrálii 1985). Mezi další kanadské rekordy či kuriozity patří nejmladší závodnice na MS 1976 Susan Budge (15 let) a tříčlenný rodinný tandem Sandy, Mike a Will Smith na MS 1997.

Někdy je to však právě vzdálenost, která se staví proti rozvoji orientačního běhu, jednotlivé oblasti - 10 provincií a 3 teritoria - se tak vyvíjí poněkud izolovaně. Cesta z jednoho kouta Kanady na druhý trvá autem několik dní a letecká doprava je i pro Kanaďany drahá (přímá letenka do Evropy je mnohdy levnější než let ze západní do východní části Kanady). Nejzažranější orientační běžci se tak setkávají pouze několikrát do roka na mistrovstvích Kanady. Chybí častější poměřování sil, a tím růst kvalitních závodníků. Ale ani ti, kteří zůstanou doma, nepřijdou zkrátka, terény v každé z provincií jsou rozmanité a svou rozlohou několikrát převyšují Českou republiku.
Loňské Mistrovství Kanady v orientačním běhu proběhlo v New Brunswicku, Mistrovství Západní Kanady v Calgary (Alberta) a Mistrovství Východní Kanady opět v New Brunswicku. Každá oblast nabízí svérázné terény, které jsou pro Středoevropana vždy něčím překvapivé. Ať už jsou to zvlněné pláně Manitoby nepřehledně zarostlé vysokou travou či Niagárský zlom, který se kroutí několika orientačními mapami (ve spodní části jsou vrstevnice po 5 metrech, v horní části po 2,5 metrech) nebo neprostupná vegetace a strmé svahy ostrova Vancouver. Orientačně zajímavých míst je tolik, že na své objevení teprve čekají.
Poslední velkou akcí, která proběhla na území Kanady v Britské Kolumbii bylo MS v rogainingu 1998. Na rok 2002 se chystá v Albertě v podhůří Skalistých hor tzv. APOC (Asia Pacific Orienteering Championships), kterého se účastní státy asijsko-pacifické oblasti a Severní Ameriky, současně je mistrovstvím Kanady a USA. Pokud se tedy chystáte do Kanady, nevynechte je, tyhle závody budou vrcholem amerického orientačního běhu.

Zemí Jacka Londona

Klesáme, zpoza mraků se vynořuje ranvej, lehce mží, dychtivě hltám krajinu pod sebou. - liduprázdné lesy, jezera, hory, řeky - městečko Whitehorse schované na severu Ameriky. Správní centrum kanadského teritoria Yukon - země, kterou před 100 lety zachvátila zlatá horečka. Letadlo s houpnutím dosedá na přistávací plochu.
Mým úkolem je zmapovat několik zajímavých prostorů kolem Whitehorse a odměnou cestování a poznávání drsného severu.
Je červenec 2000, příroda se ještě probírá z drsné zimy, kdy teploty padají až na 40 stupňů pod nulou (motor auta je nutné nechat běžet po celý den, aby bylo pojízdné; jízda na lyžích se za těchto teplot mění v utrpení - už jste jeli po smirkovém papíru?). Letní počasí je ale celkem přívětivé, čeká mě i několik dní, kdy budu moci chodit jen v tričku.
Yukon má 483 tisíc km2, na kterých žije 31 tisíc obyvatel , z toho dvě třetiny bydlí ve Whitehorse. Třetina země (většinou tundra) nerozmrzá, jde o tzv. permafrost - většně zmrzlou půdu, která dokáže hýbat i s domy, proto pod některými z nich je chlazení, aby udrželo vrchní část podloží během léta v neměnném skupenství a dům v neměnném tvaru. Nedaleko soutoku řek Yukon a Klondike leží (jako zhýralá tanečnice) Dawson City - bývalé zlatem pulzující středisko dobrodruhů, trapperů a divokého kankánu. Ačkoliv jsem se v jeho okolí (Bonanza, Eldorado) pohyboval a na radu svého otce zpřevracel většinu vývratů, zlatou hroudu jsem nenašel. Nejvyšší hora Kanady Mt. Logan měří 6050 metrů, je v Yukonu.
Ve Whitehorse a tedy v celém Yukonu je kolem sta orientačních běžců, ale samotný oddíl táhne skupina deseti nadšenců. Nejbližší orientační oddíl je v Anchorage na Aljašce. V zimě se jezdí závody v lyžařském orientačním běhu. Jediným zástupcem Kanady na Mistrovství světa juniorů 2000 v Česku byl Adam Scheck z Whitehorse, české pivo mu chutná.
Kolem Whitehorse existuje dvanáct orientačních map a další vznikají. V těsném sousedství města začínají rozmanité terény skandinávského typu utvářené ustupujícími ledovci, o kterých v Česku můžeme jen snít. Pravá divočina - jezera, bobří hráze, dravá řeka Yukon, nekultivovaný přírodní les, písčité svahy s množstvím nejrůznějších terénních zákoutí, prohlubně, kupy, údolíčka, skály, čím dále od města tím méně cest, stopy losů a sobů, plachtící orli, kojoti, vlk a medvědi…
Nejprve mapuji v okolí lyžařského areálu Mt. McIntyre, kde se běžel v roce 1996 světový pohár na lyžích. Kvalita podkladu je tristní, mapuji na "čistý papír", práci ztěžuje hustá vegetace, která v sobě skrývá mnoho terénních detailů a skal. Na této mapě se 16. září se běželo Mistrovství Yukonu, mužská trať měřila 8,8 km a Ross Burnett bývalý kanadský reprezentant ji zaběhl za 77 minut. Apetit jsem si vylepšil mapováním na pravém břehu řeky Yukon, podklad byl výtečný a příroda osvobozující. Na průměr - jeden zmapovaný km2 za den místní legendy "Vankejperdej" - jsem ale nedošáhl. Plánovaný prostor pro Mistrovství Západní Kanady 2002.
V Yukonu žije na 15 000 medvědů, lidských obyvatel je dvakrát tolik, ačkoli nejsou medvěd černý a obávaný grizzly člověku příliš nebezpeční (tak dvě usmrcení ročně v celé Kanadě), občas je ve mně jen malá dušička. Za pasem mi visí pepřový sprej, účinný ze dvou metrů a cinkající rolnička, při mapování zpívám, ale zkuste zpívat po celý den. Má představivost pracuje na plné obrátky: " Snažím se vymanit z drtícího sevření obrovského huňáče. Plexisklovým hrotem buzoly dávám grizzlym pořádnou herdu do břicha, s kňučením odbíhá. Lehce krvácím, ale hlavně, že jsem domapoval tohle houští." Přítomnost medvědů v prostoru mapy doložil nález ještě teplých výkalů, které medvěd kupí do charakteristického tvaru ze zbytků bobulí, převážně brusinek. Celkem jsem spatřil v Yukonu šest medvědů, jednoho u baptistického kostela ve Whitehorse, ke konfrontaci nedošlo.
Dalším nebezpečným predátorem, který se nekontrolovaně šíří Severní Amerikou, je horský lev - puma. Člověka, na rozdíl od medvěda, považuje za kořist. Útočí zezadu skokem na zátylek, doporučuje se ihned bránit, šance na přežití je větší než při boji s medvědem, puma je přece jen subtilnější.

Ačkoliv jsem původně chtěl letět nejprve do Calgary a tam se účastnit Mistrovství Západní Kanady v orientačním běhu, cena letenek mě odradila a závodil jsem "pouze" v Yukonu. Píšťalka spolu s buzolu patří k povinné výstroji běžce. Tratě jsou někdy, vzhledem k tomu, co tento typ krajiny nabízí, příliš lehké. Před závodem dostanete informační leták o medvědech a ujištění o jejich neškodnosti. Hodnocení závodů často ovlivní míra výskytu bodajícího hmyzu - komárů a tzv. černých much, po jejichž kousnutí vám naskočí rudý dvoucentimetrový pupen, stříkám se tedy agresivními deodoranty, které přitahují medvědy a ohýbají plasty. Jsem pokaždé na bedně, v hlavní kategorii jsme tři. Na trati se brodím po kolena v mechu a prodírám se "bílým" lesem. Smrky jsou obaleny tlustou vrstvou lišejníků, z kterých trčí ostré bodající větve. Bořím se do polštářových hnízdišť zemních veverek. Zakopávám o klobouky obrovských křemeňáků, nikdo je tu nesbírá.

Můj dík patří Rossi Burnettovi, Charlie Rootsovi, Erecu Blakeovi, jejich rodinám a přátelům. Těším se na viděnou. Howgh.

Aleš Hejna 3.3.2001